„To ale s antikoncepcí nesouvisí“, řekl mi gynekolog, když mi po ní vypadala polovina vlasů

Moje stránky jsou hlavně o životě bez chemie. Proto se možná divíte, že teď přidávám článek právě o hormonální antikoncepci.

Nikdy jsem nechtěla svůj web tvořit s falešnou pózou, že jsem dokonalý člověk, který je živ jenom z těch nejlepších BIO potravin, nikdy nezhřeší a byl vždycky v perfektní zdravotní kondici. Daří se mi sice žít zcela bez chemických léků už celou řadu let a cítím se zdravě a plná energie, ale ne vždy tomu tak bylo. Nadělala jsem se spousty chyb a mnohdy si víc uškodila, než prospěla. Ale zase jsem měla možnost díky nim dojít k docela hezkému ponaučení a zjistit, kudy pro mě cesta rozhodně nevede.

Jedna z těch, které mě ovlivnily hodně hluboko, se jmenovala hormonální antikoncepce.

Teď bych ji nebrala, ani kdyby mi jí pošťák přivezl zadarmo domů celou krabici. Ale musela jsem si k tomuhle postoji dojít sama. Nejen proto naprosto chápu, že to každá žena nemusí cítit stejně. Však sama jsem zastánce toho, že si každý za svoje tělo neseme vlastní zodpovědnost, takže ať si s tím svým všichni naložíme, jak je nám libo.

Stalo se to už před 10 lety, ale jako by se mi ten tichý monolog v hlavě odehrál včera. Bylo mi v tu dobu necelých 17, když jsem se do antikoncepce nechala od svého tehdejšího přítele i přes nesouhlas rodičů jednoduše ukecat. Přesto, že jsem ty prášky brala každý den s ne zrovna dobrým pocitem (jo, holka, tady jsi dostala první varování!), cítila jsem se díky tomu dospělejší. Jakoby snad antikoncepční pilulky v kabelce byly vstupenkou do toho velkého ženského světa.

Jenže asi tak po roce jejich braní jsem začala na sobě pozorovat změny, které mi nedělaly dobře. Dneska bych si to s antikoncepcí spojila hned a hodila ji do koše (kecám, šla bych ji vrátit do lékárny), ale tehdy jsem tomu moc nepřikládala význam. Nepamatuji si už přesně, v jakém sledu se to všechno odehrálo, ale vybavuji si stav, do kterého jsem se dostala po dalším půl roce braní.

Měla jsem úplně průsvitnou a křehkou pleť, byla jsem bílá jako zeď a hlavně asi tak s polovinou už tak mých jemných a ne zrovna hustých vlasů. Z toho posledního jsem byla zoufalá nejvíc. Nevěděla jsem už, co si na tu hlavu všechno naplácat, aby se to šílené padání zastavilo a já se nebála si jen vlasy jemně pročísnout prsty, abych mi na nich nějaký další vypadlý nešťastník nezůstal.

Pak jsem začala mít i bolesti hlavy, na které jsem nikdy předtím netrpěla, a hlavně jsem byla na každého kolem sebe neskutečně podrážděná. Vím, že jsem tehdy šla nakoupit a v tu chvíli, aniž bych cestou nějak složitě pátrala přes doktora Gůgla v mobilu, mi docvaklo, odkud to všechno pramení. A ty zázračné pilulky chránící před otěhotněním jsem brát přestala.

Můj gynekolog to pak ale moc pochopit nechtěl a tvrdil mi, že antikoncepci můžu brát klidně dál, že „padání vlasů s hormonální antikoncepcí rozhodně souvislost nemá.“

Aha, tak jo.

Ale já jí už stejně nechcim, mně tohle už stačilo.

Možná šlo vyměnit tyhle prášky za jiné, protože mi zrovna tahle značka nedělala dobře. Jenže já jsem už něco takového do sebe cpát odmítala. Chtěla jsem, aby mé tělo začalo fungovat zase přirozeně bez závislosti na lécích.

Když jsem pak ale svoje rozhozené tělo, kterému přicházela menstruace tak po 60 dnech, přišla dát dohromady k našemu homeopatovi, hned co jsem k němu vešla do ordinace a on mě viděl bledou jako stěnu v jeho čekárně, řekl mi jenom: „Tys brala antikoncepci, co? No tak pojď.“

„Sice nevím, jak to víte, jestli vám mamka předtím volala, co se děje, ale brala. Ale už to do sebe nikdy cpát nebudu.“

Teď už vím, že moje tělo mi umí nejlíp ze všech říct, jestli to, co dělám, je pro něj správně nebo ne. A myslím si, že i to vaše to umí, jen to chce mu lépe naslouchat. Ať to nemusí skončit nějakým průšvihem.

Dobrá zpráva ale je, že dnes hýbe světem tahle zcela bezpečná nehormonální antikoncepce. Znáte ji?

Vaše (už zase vlasatá) H.