Proč při předpisech homeopatických léků naše povaha nehraje hlavní roli

Odpověď na takto položenou otázku by se dala shrnout do jednoduché věty – protože povaha není nic patologického, a nejde ji tedy za pomoci homeopatických léků změnit.

Pojďme se tomu podívat na zoubek trošku blíž.

Každý máme nějakou povahu, se kterou jsme se narodili, a táhne se celým naším životem. Někdo je extrovert, další zase introvert. Jednoho rozčílí všechno, druhého zase vůbec nic.

Já jsem třeba člověk, co umí nadávat jako špaček, jsem tvrdohlavá jako beran, na ulici si pohladím i toho nejzablešenějšího psa, ze strachu a hrůzy chodím k zubařovi jednou za pár let a čím jsem starší, tím víc se naplňují slova jednoho doktora z dětství, který mamce jednou řekl, že v dospělosti budu stejně s Greenpeace někde tahat velryby zpátky do moře.

I když jsme každý individuální bytost se všemi pozitivy, negativy, vzhledem i osudem, pro výběr léku naše povaha homeopatovi k ničemu nepomůže.

Ptáte se proč?

Chápu, že člověk, který se snaží v homeopatii zorientovat a přečte si pár internetových návodů, jak léky vybírat, má z toho všeho hlavu jak škopek.

Však se u řady různých léků píše spousta věcí o jejich charakteru! Třeba to, že:

• Arsenicum album, Kali arsenicum a Calcarea carbonica, Agaricus nebo Nitricum acidum mají úzkost o zdraví
• nebo že Sepie a Phosphoricum acidum jsou apatické.

Takových zkrácených a okleštěných informací najdeme plné internety i různé univerzální příručky ohledně toho, jak homeopatika doma snadno používat a poradit si sám.

Kdy ale vůbec takovou informaci o povaze použít a vzít ji při předpisu léku v úvahu?

Nejdřív je třeba uvědomit si, že v materiích medikách jsou soupisy toho, co je patologické. 

Jinými slovy v nich najdeme obsáhlé seznamy symptomů jednotlivých homeopatických léků. Toho, co konkrétně nás individualizuje a z pohledu homeopatie „není normální.“

(Je mi jasné, že pojmem normální jsem zadělala na další diskuzi. Sama to přirovnání nemám ráda.

 Přesto ho nyní použiji. Normální pro dnešek bude zkrátka to, co je zdravé).

Třeba úzkost o zdraví je něco, co má ve zdravé míře každý z nás. Je normální mít respekt z vážných nemocí, uvědomovat si smrtelnost lidského bytí.

Tohle je ale zdravý stav. Pokud někdo odpoví na otázku: „Máte úzkost o zdraví?“ něco jako: „A tak jo, jako nechtěl bych mít nějakou vážnou nemoc“, nejde dát téhle informaci velkou důležitost, protože na tom není nic patologického. Je to jen projev zdravé mysli a emocí, které nejsou dennodenně sužovány obtěžujícími strachy, ale zároveň si uvědomují možná rizika, která život ve spojitosti s nemocemi přináší.

Kdežto člověk, který je sužovaný patologickou úzkostí o zdraví do té míry, že on samotný cítí, že ho to obtěžuje v běžném životě, ale zároveň s tím neumí sám nic dělat, má ve své psychické rovině určitou patologii.  Je to někdo, kdo na otevřenou otázku: „Je něco, čeho se v životě hodně bojíte?“ odpoví: „Jo, já se strašně bojím nemocí.“

Takovou informaci musí homeopat zaregistrovat, vzít v úvahu, dál s ní pracovat a pídit se po detailech. Je třeba zjistit, jak se taková úzkost přesně u něj projevuje.

Třeba Arsenicum album je známé tím, že cítí silnou vnitřní nejistotu. Jeho strach o zdraví není ani tak důsledkem degenerujícího zdravotního stavu, ale toho, že nemoci vedou k nejhoršímu stavu nejistoty – ke smrti. Calcarea carbonica má zase úzkost hlavně z rakoviny (stejně jako i další léky, třeba Nitricum acidum nebo Agaricus, pro které je strach z rakoviny velmi prominentní symptom). Kali arsenicum je zase v homeopatii známé tím, že má úzkosti o zdraví, které probíhají formou panických záchvatů, jež jsou doprovázené typickým strachem ze srdečních nemocí.

U takových lidí má homeopatie potenciál tento symptom výrazně zlepšit a odstranit. Protože je to symptom, patologie.

Naproti tomu u lidí se zdravými obavami se nemá v téhle oblasti co zlepšit. Nejde zcela eliminovat racionální obavy o zdraví. Dostali bychom se zase do opačného stavu, kterým je apatie, čili nezájem. Do situace, kdy je nám něco (nebo všechno) zkrátka úplně jedno.

To nemá nic společného s flegmatickou povahou lidí, kteří dokáží nad zpruzelými lidmi otravující život mávnou rukou a myslet si své. Ani s introvertními uzavřenými lidmi, kteří jsou pro ty extrovertní a otevřené méně společenští.

Stav apatie je něco jiného a hlubšího, čím se v materiích vyznačují zase další léky.

Nejhlubší apatii zažívá Phosphoricum acidum. Lidé, kteří jsou v emočním stavu indikující tento lék, vůbec necítí své emoce. Je to jakoby na téhle úrovni zemřeli a necítí vůbec nic. Ani věci pozitivní, ani ty negativní. Zároveň tenhle jejich stav nejde ničím rozptýlit, protože je velmi silný. Oproti tomu apatie ve stavu Sepie tak hluboká není. Je to spíše stav oddělení od ostatních, kdy (hlavně ženy s hormonálně vázanými potížemi – třeba po porodu) cítí oploštělé emoce ke svým blízkým, ať už k partnerovi či dětem. Jejich apatie je ale oproti Phosphoricu acidu rozptýlitelná rychlým pohybem (jízdou na kole, tancem nebo třeba cvičením).

Někdy je otázka určení toho, co je či není patologie, velmi delikátní. Je potřeba nahlédnout do principů homeopatie hlouběji a pochopit problémy konkrétního člověka v celém kontextu jeho života bez jakéhokoli posuzování či odsuzování.

Přesto doufám, že jsem vám to alespoň trochu přiblížila.

Pokud jste zvídavý čtenář a něco vás k tomuhle tématu zajímá, dole pod článkem můžete započíst diskuzi.

Těším se. 🙂

Vaše H.