Proč homeopatie není žádná duchařina ani metoda pro pár vyvolených

Dnes mám trochu sentimentální náladu. Téma článku ale nevolím proto, že bych se setkala s nějakým návalem haterů na svých stránkách, kteří budou psát něco o tom, že homeopatie stejně nefunguje. Díky (Bohu?) za to, že takoví lidé nám tady do toho babince (zdravím všechny přítomné ženy – a pár mužů, kteří tyhle stránky sledují také) nechodí.

Dokonce ani v reálném životě se nesetkávám s nikým, kdo by do mě kvůli homeopatii ryl, byť ví, že v ní mám velikou důvěru a chemické léky zkrátka neberu. Letos budu slavit 10 leté výročí :), kdy jsem v sobě neměla ani jeden jediný prášek, byť jsem v tu dobu rozhodně zdravá nebyla a užila si své.

Chci teď napsat pár řádků o tom, co homeopatie vlastně je a jak jí vnímám. Vím, že informace o ní jsou na internetu i v knížkách velmi roztříštěné a vyznat se v nich není vždy tak snadné, pokud člověk postrádá nějakou tu základní kostru.

Někdy bývá homeopatie neprávem spojována i s ezoterikou, prezetována jako metoda, která “je fajn na zábavu po večerech, ale ve zdravotnictví nemá co dělat” nebo se do ní přimíchávají různé další praktiky – jako je třeba astrologie či používání kyvadel nebo různých přístrojů na měření energií a určování léků.

Možná se na mě někdo budete zlobit, ale tyhle metody, přístroje a nástroje do klasické homeopatie zkrátka nepatří. Právě spojování homeopatie s ezoterikou jí ubírá na tom, aby ji brala i vědecká obec vážně. Někdy, když sledujete někoho, kdo je v homeopatii skutečně mistrem, a je schopný vidět u dotyčného lék během pár minut, můžete nabýt pocitu, že ten homeopat má nějaký dar “shůry”. Že mu bylo přáno a má schopnosti vidět to, co ostatní schopni nejsou ani postřehnout.

Na homeopatii musí mít určitě člověk nějaké vlohy. Minimálně musí mít v sobě přirozenou touhu pomáhat druhým a být srovnaný sám v sobě tak, aby svého klienta za jeho život neposuzoval, jen ho vnímal v celém kontextu jeho bytí a vybral mu na základě symptomů ten správný lék.

Za schopností rozpoznat lék rychle ale není nic nadpřirozeného, jsou to “jen” roky dřiny, učení, praxe a nezaujatého pozorování lidí. Pak si totiž homeopat začne všímat maličkostí, naučí se pospojovat je dohromady s filozofií homeopatie a tím, jak lidské tělo funguje. A pak se po správném léku dějou zázraky.

Zažila jsem si to na sobě hned několikrát.

Homeopatie však není metoda pro pár vyvolených, kteří kolem sebe šíří sluníčkové postoje, i když by se nejradši rozbrečeli na ulici z toho, jak jim skutečně je. Dokonce v ní není potřeba věřit, aby pomohla. Slyšela jsem a zažila jsem případy, kdy někdo říkal, jak homeopatii nevěří a přesto u něj správně indikovaný lék měl velmi hluboký ozdravný efekt. Nejen, co se týče jeho subjektivního hodnocení, ale potvrdilo to pak i následné vyšetření u lékaře.

Já nevím, jakým přesným mechanismem jsou homeopatické léky schopné odstranit naše bolístky. To, jakých výsledků je ale možné klasickou homeopatií dosáhnout, je někdy až dech beroucí. Nepřestane to asi překvapovat ani mě samotnou, jak rychle se může někdy organismus zregenerovat, pokud dostane stimul ve formě správného homeopatického léku, ať už jde o akutní nebo chronickou nemoc.

Není to tak vždy a u všech a je to jako všechno v homeopatii velice individuální.

Viděla jsem ale velmi rychlá uzdravení z nemocí, jako je třeba:

– torticollis u 3 měsíční holčičky, která zmizela během 2 měsíců i spolu s rozestupy břišních svalů

– novorozeneckých kolik, které byly natrvalo pryč již po pár dnech

– molusek, které zmizely během pár dnů, aniž by je bylo potřeba mechanicky odstraňovat nebo na ně dávat různé obklady

– 5 cm cyst na vaječníku, které po pár týdnech gynekolog již nenašel

– bolest kolene přetrvávající po úraze, kdy se postarší paní díky homeopatickému léku vyhnula operaci a během pár dnů měla klid

– angína s vysokou teplotou, která zmizela během 2 dnů, a nebylo třeba brát 10 dní antibiotika

– astma, které na půl roku úplně zmizelo a po vypití kávy, jakožto silného antidota homeopatických léků, se do druhého dne začalo zase projevovat

nebo třeba zánětů prsů u kojících maminek, kdy nebylo potřeba použít antibiotika, ani léky na srážení teploty ani jiné “babské rady”.

Z mé zkušenosti to však není prvotně o víře v homeopatii jako spíše o tom, že je potřeba držet se a respektovat principy, na kterých homeopatii postavil její zakladatel Hahnemann, a předepisovat léky na základě zákona podobnosti bez příkras a zkratkovitých řešení.

Je i celá řada knih, kde si můžete o případech zvládnutých klasickou homeopatií přečíst.

V této jsou případy sepsané jen velmi základně, ale dočtete se tu o těch, které se týkaly diagnóz, jako je třeba:

– nepřijetí transplantované aorty

– pokročilé stádium gangrény s hrozící amputací v úrovni stehen

– adenokarcinomu jater

– neurodermatitidy komplikovanou celiakií.

V té druhé, od Petra Zachariáše, se o homeopaticky zvládnutých případech dočtete více dopodrobna, i co se týče léků, které byly použité, a dalších podrobných zdůvodnění, jak se k nim došlo, proč se použilo konkrétní ředění, jak se vyhodnocovaly reakce na léky apod.

 Tady jsou zase podrobně sepsané případy:

– poruch učení

– Aspergerova syndromu

– astmatu

– Bechtěrevovy choroby

– atopického ekzému

 – hemangiomu

– záchvatů vzteku a neklidného spánku

–  opakovaných bronchitid

– roztroušené sklerózy

– tinnitu

 – potíží souvisejících s očkováním.

Užijte si jejich čtení, kdo se do nich pustíte. Věřím, žese díky nim sami přesvědčíte o tom, že klasická homeopatie má pro nás všechny obrovský potenciál, jak zlepšit naše životy po všech stránkách.

Vaše H.