Jak nám nemoc může pomoci najít sebe sama

Kdyby se vyhlásila soutěž o největšího prokrastinátora v okolí, jsem velký kandidát na vítěze.

Jsem specialista na to, že když si sednu k učení a něčemu z té změti latinských výrazů nerozumím, obracím se na doktora Gůgla. Ten mě často odkáže na Youtube a už se vezu jak na tobogánu.

Jako třeba teď. Přečetla jsem z genetiky za hodinu celou jednu stránku, protože jsem se zasekla u videí od organizace Život dětem. Třeba u tohohle mi tekly slzy po tváři.

Nikdo si nepřeje nic víc, než být zdravý.

Nevím, proč si s některými lidmi život takhle zahrává.

Věřím ale tomu, že když nám do života vkročí nemoc, může nám být nápomocná v tom, abychom se naučili vidět to důležité, nebo kým vlastně jsme a co nás dělá skutečně šťastnými.

Když jsme totiž zdraví, máme vlastně všechno. Jsme svobodní a můžeme se rozvíjet, jak se nám zlíbí. Jediné, co nám v tom brání, je často jen naše hlava, která nás umí zaměstnat spoustou neexistujících problémů. Ať už je to velký zadek, jemné vlasy, kudrnaté vlasy, rovné vlasy nebo to, že zase nemáme co na sebe.

V tomhle všem balastu se špatně hledá odpověď na to, jaké je naše poslání a proč jsme vlastně tady. Jací jsme bez ohledu na to, jak to posoudí ti, co nešli v našich botách.

Bavili jste se někdy s lidmi, kterým znenadání vstoupila do života vážná nemoc?

Já už několikrát.

Dokonce jsem ještě před lety byla jednou z nich.

Nikdy v životě jsem nebyla šťastnější, vyrovnanější a necítila se víc sama sebou, než když jsem se po 3 letech strávených téměř jenom v posteli s totálním vyčerpáním a nezájmem o nic zvedla díky homeopatii z postele a začala zase žít.

Byla to pro mě úžasná transformace. V tu chvíli totiž letělo vše v životě nepodstatné komínem.

Měla jsem dostatek času na to přemýšlet, co je pro mě v životě skutečně důležité a co ne. A hlavně o tom, kým vlastně doopravdy jsem.

 Díky tomu teď na některé lidi kolem sebe působím jako flegmatik, protože spoustu věcí vůbec neřeším a naprosto je přehlížím. A taky třeba:

 – nenadávám, když prší (a prostě si vezmu deštník)

– nebrblám, když třeba jídlo v restauraci není úplně podle mých představ (protože z pár týdnů života s Afričany vím, co to je jíst denně jen suchou rýži s margarínem nebo třeba taky vůbec nic)

– je mi jedno, co si kdo myslí o tom, jak žiju, čemu věnuju svůj volný čas nebo jak si léčím své bolístky.

Nemoc není jen utrpení. Dřímá v ní i obrovský potenciál, jak být lepší sám pro sebe i pro okolí.

A pokud se vám podaří zdraví pak získat zase zpátky, můžete si prožít stejně jako já větu, která se s homeopatií tak často dává do souvislosti.

Že nám dává možnost druhé volby.

Rozhodnout se, jakým směrem se budeme v životě ubírat. Jestli zase tou, která nás k nemoci dovedla, nebo to vezmeme za opačný konec.

Tak to za něj berte rovnou a jděte tou zdravější a naplněnější cestou už teď. Není to jen o zdravé stravě nebo denní dřině v posilovně. Je to i o tom, abychom dělali to, proč jsme vlastně tady.

Však si vzpomeňte na všechny ty rozhovory s lidmi, kterým stovka klepe na dveře a novináři lačnící po senzacích se jich ptají na recept na dlouhý život a pevný kořínek.

Velká většina z nich odpoví, že prostě celý život dělali to, co milovali nejvíc.

Tak to dělejme taky. Ono se pak to hřešení vínem večer před spaním zase vyrovná : )

Vaše H.